CZ

Ve sbírce moravskotřebovského muzea je uchovávána posmrtná fotografie z roku 1869. Ta zobrazuje Aloisii Wondrovou (rozenou Hanischovou), tedy babičku mecenáše muzea Ludwiga V. Holzmaistera, která zemřela ve věku 67 let. Tento zarámovaný snímek býval vystaven v tzv. Wondrazimmer.

Posmrtné fotografie, vznikající ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století, navázaly na tradici vytváření raně novověkých malovaných posmrtných portrétů šlechticů. Jedná se o specifický historický a společenský jev. V závěru 19. století nabyla posmrtná fotografie takové popularity, že vznikaly ateliéry specializující se přímo na tento druh portrétu.

Známo je několik typů tohoto fotografického umění. Někdy jsou zemřelí zachyceni na úmrtním loži nebo v rakvi, tedy ležící. V tomto případě má mrtvý zavřené oči a je navozena iluze (věčného) spánku. Kompozice nebývá zpravidla zvláštně aranžovaná; snímek ukazuje prostou skutečnost, což se týká i prezentované fotografie Aloisie Wondrové. Tento typ posmrtné fotografie je starší a na počátku 20. století pomalu vymizel.

Na mladších posmrtných portrétech je naopak patrná snaha o to, aby nebožtík vypadal tak, jako kdyby byl živý. Někdy je iluze živosti dovedena takřka k dokonalosti. Že se jedná o fotografii mrtvého člověka, to pak prozrazují až některé detaily, jako třeba růženec svíraný v ruce, nápadný kříž po straně kompozice nebo hořící svíce.

Ve změně kompozice posmrtných fotografií na přelomu 19. a 20. století, tedy od „spících“ portrétů po ty „živé“, lze spatřovat postupnou změnu ve vnímání smrti – od smrti přiznané po smrt popíranou.

EN

The collection of the Moravská Třebová Museum preserves a post-mortem photograph dating from 1869. It depicts Aloisia Wondra (née Hanisch), the grandmother of the museum’s patron, Ludwig V. Holzmaister, who passed away at the age of 67. This framed image was originally displayed in the so-called Wondrazimmer.

Post-mortem photography, which flourished during the second half of the 19th and the early 20th centuries, followed the Early Modern tradition of painted funerary portraits of the nobility. It represents a distinct historical and social phenomenon. By the late 19th century, post-mortem photography had become so popular that specialized studios emerged, focusing solely on this type of portraiture.

Several styles of this photographic art are recognized. Sometimes the deceased are captured on their deathbed or in a coffin—in a reclining position. In these instances, the subject’s eyes are closed, evoking the illusion of (eternal) sleep. The composition is usually not elaborately staged; the image presents a simple reality, which is also the case with the photograph of Aloisia Wondra. This style of post-mortem photography is the older form and gradually disappeared by the beginning of the 20th century.

In contrast, more recent post-mortem portraits show a clear effort to make the deceased appear as if they were still alive. At times, this illusion of life is brought near to perfection. The fact that the subject is deceased is only revealed by certain details, such as a rosary held in the hand, a prominent cross at the side of the composition, or a burning candle.

The shift in the composition of post-mortem photographs at the turn of the 19th and 20th centuries—from „sleeping“ portraits to „living“ ones—reflects a gradual change in the perception of death: a transition from death acknowledged to death denied.